(Autor: Jana Seidlová, bez použití AI)
Zvažujete, že byste pomohli našemu spolku tím, že byste u sebe dočasně ubytovali nějakého dospělého pejska? Oproti štěňátkům je to pohodička, žádné utírání loužiček, noční vstávání, hlídání očkovacího schématu. S dospělými psy od spolku mívám tu zkušenost, že jsou velmi vděční a mazliví, i když trošku ostřejší, protože aby se na osadě dožili každého dalšího roku (bohatě stačí i toho prvního!), musejí si tam své přežití vybojovat. Nic co by si s sebou ale nesli celý život.
Příchod nového pejska bývá přesně, jak jste si to malovali: pohodové seznámení s vaším zvířectvem, vděčné psí pohledy, a ukázková chůze na vodítku. Pejsek za odměnu. Jo to jsou všichni. Prvních pár dní.
Když se u vás ale rozkoukají, začnou starosti. Ale to známe všichni – jen málokdo může říct, že jeho pejsek nemá žádnou tu neřest. Tahání na vodítku, nahánění koček, reaktivita na ostatní psy na procházkách, útěky za srnkami, značkování doma i jinde, lovení domácí drůbeže, pak tu máme notorické ničitele nebo štěkače nebo útěkáře, našli by se mezi vámi jistě i rváči a kousači. Některé psy dostanete do auta nebo přes práh veterináře jen násilím… No ono už i příliš nadšené hlučné vítání spojené se skákáním na lidi je „špatně“. Takže logicky nemůžete očekávat, že zrovna váš nový dočasňák bude vzorňák. Zvlášť když vyrůstal na osadě, bez výchovy, a se zkušeností, že je lidem spíš na obtíž.
Takže mít dočasňáka je taková křivka, kdy po prvotním nadšení přijde to rozčarování. Je to prostě starost o dalšího pejska s jeho neřestmi, jako na potvoru zrovna takovými, které u vašich vlastních psů nemáte. V tom horším případě se psi proti vám spiknou a začnou se učit od sebe navzájem, a samozřejmě si předávají hlavně to co se vám na nich líbí nejmíň.
A teď je na vás, jak se k tomu postavíte. Když jde o vašeho psa, tak s tím nějaký čas bojujete, řešíte, ono to nejde, tak řešíte dál, až se nakonec sžijete do jakés takés symbiózy, která vyhovuje všem stranám. Že? Ale co dočasňák? Přiznám se, že bylo hodně večerů, kdy jsem si říkala, no to zas byl den, ještě že to není napořád. A už aby byl pryč. Život s dočasňákem je vždycky o nějakém omezení vašeho pohodlí. Což je ok, děláme to přece pro ně, to je právě to pravé dobrovolnictví. Ale stále máte nastaveno, že to je jen dočasné. A to nám dává sílu.
Říkáte, že dočaskář má se psem pracovat, připravit ho pro nový domov? No… To by byl ideální stav. Ale kolik takových nadšenců najdete? My se spokojíme s tím, že pes jde z útulkového kotce do domu k rodině, kde si osvojuje návyky pro běžné fungování. Aby pochopil, co je to čistotnost. Pravidelná péče. Procházky. Zvykl si na běžné strašáky, jako je koště nebo vysavač. V mém případě i varná konvice. Samozřejmě vše, co je navíc, je pro psa bonusem. Když mám na to sílu, ráda třeba vezmu dočasňáka na výlet mezi lidi či zvířata – na jarmark, do zoo, nebo prostě na normální rodinný výlet. Není to jako s vaším psem, to říkám na rovinu, ten výlet není abyste si ho užili, ale aby pejsek poznal něco nového a odnesl si z toho nějakou další pozitivní zkušenost. I kdyby jen tu, že auto ho nedoveze vždycky jen k veterináři. Nebo dělám procházky ke kolejím s projíždějícím vlakem, kolem plotu s drůbeží, kůzlaty, jinými přátelskými psy… Je tu možnost i skupinového cvičení s trenérkou, kde se pes má možnost socializovat a zároveň získat aspoň nějaké základy poslušnosti. Zpestřit mu ten domácí život můžete zkrátka jakkoliv, a přitom na to nemusíte neustále myslet. Že si jako nemusíte vyčítat, že pro jeho budoucí život vlastně nic neděláte.
Samozřejmě to hlavní, co pejsek u vás pozná, je láska člověka. Jste často ti první, od kterých ji dostává plnými doušky. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že i když ho budete brát jako dočasného, jako toho který už aby byl pryč, přesto při těch společných chvílích s ním jste tu jen pro něj, celým srdcem. Podělíte se s ním i o svoji postel a čím víc zlobí, čím víc toho spolu prožijete a vyřešíte, tím větší pouto z vaší strany bude vznikat. Jeho stranu neřeším, tam je to jasné, jste jeho. To vaše srdce se mění. Nedivíme se, když pejsek nakonec zůstane nastálo.
Pustit svého dlouhodobého dočasňáka do nového domova, poté co jste z něj vytvořili to, čím nyní je, kdy už jste nastavení tak, jak jsem psala na začátku, tedy že již žijete s jeho zbylými neřestmi ve fungující symbióze, tak pustit ho dál může být již hodně bolestné. Pro vás. A tu chvíli můžete mít pocit, že i pro něj. Řeknu zas svoji zkušenost, jo? Zatím to všichni v pohodě zvládli. Přijdou do nového prostředí, k novým psím kámošům a milujícím lidským srdcím, nechávají se hýčkat a milovat a rychle si na nový život zvyknou. To u vás je to horší. Vy jste zůstali sami. V tom domově, kde jste byli spolu, najednou ten druhý chybí.
Často slýchám otázku, jak to zvládnu, poslat pejska dál? Jenže já na to mám osvědčený lék. Který všem doporučuju. A to mít vyhlídnutého dalšího pejska, který potřebuje pomoc. Kterého byste k sobě nemohli vzít, pokud by u vás ten stávající zůstal, protože nemáte nafukovací dům. Já třeba mám běžně kapacitu pouze na jednoho dospělého dočasňáka, k mým dvěma vlastním psům a dvěma kočkám. S trochou nadsázky říkávám, že bych klidně poslala dál i ty svoje, protože uvolněné místo nabízí tolik možností!
Na závěr tohoto povídání se sluší představit svoji aktuální dočasňačku Unu. Je u mě dva měsíce a už jsme stihly spolu přejít z fáze „to byl zas nápad, vzít zrovna ji“ do fáze „vlastně nám to spolu docela funguje“ a do toho věčného hypotetizování, co by bylo, kdybych si ji už nechala… Tedy fáze nejnebezpečnější. Ale jak se znám, tak jen co zahlídnu dalšího potřebňáka, tak se už zas nebudu moct dočkat, až mu Unča uvolní místo!